Do země odpadků a zpátky aneb výlet do Skopje - 3. část (hustý a drsný...)
Mladí lidé z této země míří pryč. Je to s podivem, protože příroda je tu poměrně hezká, nezničená člověkem. Lesy jsou „hustější“ a zelenější, krajina se nedá snadno probušit. Člověk vlastně nemusí lézt po skalách ani skákat bungee, aby docílil zvýšení adrenalinu v krvi, dobrodružných okamžiků lze v Makedonii zažít dost. Ptáci zde zpívají více než ti naši, z čehož se dá usuzovat, že jim je tady opravdu dobře. A přijde mi, že i lidé dělají vše proto, aby jim bylo dobře – Makedonie je taková svobodná země nesvázaná pravidly. Otázkou zůstává, zda se skutečně mají tak skvěle a jestli nějaká ta pravidla a jejich dodržování nepřispívají k lepším podmínkám k životu. Možná ano.
Když se přes celé město dotrmácím do jednoho z obchodních center, přivítají mě už z dálky tóny příčné flétny, nebo alespoň něco, co se jim podobá. Asi patnáctiletý flétnista hraje o poznání hůře než já, a mně ho začíná být líto, a tak pokukuju po drobných v peněžence a všímám si, že mince s menší hodnotou jsou větší. Míra tvrdí, že byly asi přidělány později. Nejspíš jo, kdyby je udělaly ještě menší, pak by se snadno poztrácely – a Makedonie si další ztráty nemůže dovolit. Hráči se v obchoďáku střídají cca každé dvě hoďky, vesměs se takto na živobytí snaží vydělat mladí lidé. Přitom většina Makedonců má moc pěkné mobily i jinou elektroniku, zbídačeně rozhodně nevypadají. Jsou celkem přátelští, jako typičtí jižané více otevření, chlapi se sebe navzájem na můj vkus hodně dotýkají a i oni se trochu bojí. Když jsem nucena jít za zády jednoho třicetiletého obyvatele, nervózně se ohlíží… Hodně lidí kouří a sport zrovna nevládne. Jediné udržované sportoviště je pravděpodobně Aréna Filipa II. Zajímavé, že i tahle aréna je pěkná jen z některých stran, a je vidět, že novostavby vedle jsou postaveny narychlo a moc toho nevydrží, další pozlátko.
A co děti, mají si kde hrát?
Kromě této stavby navštěvuji i spousta budov v centru, které jsou nové, postavené po roce 2000, protože někdy v tomto období prý přijala vláda nějaký plán komplexního rozvoje města, který měl být realizován do roku 2014, ale jak to tak bývá, někdy plány nevycházejí. Ne však mně, já si naplánovala stihnout toho dnes co nejvíce a navštívit mešitu, což se podařilo.
I mešit je tu jak psů...
Díky již zmíněnému plánu bylo centrum Skopje obohaceno o řadu soch (ve skutečnosti to není řada, ale jakýsi nepravidelný shluk – sochy jsou rozmístěny na každém rohu v centru města). Také je tu pár uměleckých objektů, které dodaly této přerostlé vesnici alespoň vizuální dojem historického města a snad ani Potěmkin by se tu neměl za co stydět. Důvodem toho NIC, které se zde nachází, je rozsáhlé zemětřesení v roce 1963 o síle 6,9 stupňů Richterovy škály. Umřelo při něm více než tisíc lidí a dvě stě tisíc lidí připravilo o domov. Bylo při něm zničeno 80 % zástavby celého města a Makedonci jeho následky pociťují dodnes.
Mohly by ty domy být ještě užší?
Navštěvuji tedy památky, které vydržely – alespoň částečně. Na hradě (spíš na tom, co z něj zůstalo) narážím na tři asi dvacetileté Čechy (kteří mi uctivě vykají – připadám si dost staře), tak se nechávám vyfotit a společně hledáme cestu ven.
Přelézáme ploty s nápisy nebezpečí a já si v rozvalinách koupu koupený chleba v hlíně a ztrácím svou oblíbenou propisku. Až Němci nám musí poradit kudy ven z bludiště (i když já tak trochu tuším). Hrad, alias pevnost Kale, nahradila původní mohutnou pevnost, kde sídlili osadníci chránící město před Turky. Rozpíná se nedaleko mešity Mustafy paši (díla osmanské sakrální architektury), do které za pár hodin vstupuji. V parku zas naopak vystupuji (na podiu – bohužel jediným obecenstvem je místní zvěř a Míra) a míjím osvícený parlament.
Umýt se, zout se, pomodlit... a spát.
Nakonec navštěvuji nejhezčí a nejfotogeničtější památku – chrám Klimenta ochridského, katedrálu Мakedonské pravoslavné církve.
Když na zpáteční cestě procházím kolem romského ghetta a spatřuji kouř linoucí se ven, mírně se mi zvedá adrenalin a svírám pevněji nožík v kapse. Dumám o tom, že tady si každý tak nějak dělá, co chce. Je cítit více neohleduplnosti a já pomalu začínám chápat chování právníka z autobusu, který byl jednoduše tak vychován.
Večer jdeme s Mírou a jeho kámoši z Polska a Slovenska znovu do centra, abychom ochutnali místní nápoje. Procházíme při tom přeplněnou Čaršijou, nejatraktivnějším místem z celé Скопје. Jde o Staré město, které přežilo zemětřesení, a jehož název znamená něco jako starý bazar. Cca v 16. století to byl jeden z nejrozvinutějších orientálních bazarů na Balkáně. Dnes jsou zde obchody s obleky a plesovými šaty, nablýskaná zlatnictví, ale také řemeslné dílny, nedaleko je tržiště. V této části se prolíná západ s východem a tvoří neskutečný kontrast mezi těmito odlišnými kulturami. Islám se mísí s pravoslavím, a Skopje v této části jako by kráčela směrem k přední Asii.
Panoráma z vrcholu Kale
Bohužel musím vyslechnout klasickou debatu, při které se kluci baví o holkách, a utvrdit se v názoru, že spousta z nich více zajímá trio pussy, boobs and face než holka sama, a klidně upřednostní místo mozku dutou trosku. Po Polákově výroku o fuckable friends přestávám – slabě otrávená a silně unavená – vnímat. Na zpáteční cestě se z tlampačů ozývá volání muezzinů a Albánci chystající se na modlitbu se hromadí v ulicích. Přecházíme Kamenný most přes řeku Vardar, na jehož konci si opět zacpávám uši, abych neslyšela otravný bzučák proti hmyzu. Noční Gazi Baba je o půlnoci trochu strašidelná, ale svítím si mobilem a hádám se s Mírou o míře rizika a bezpečnosti při cestování či provozování některých sportů, a tak cesta příjemně ubíhá. Když se konečně po hodině doposunem až do bytu, nemám už energii o ničem přemýšlet, ale vím, že dnešek byl drsný, stejně jako tahle země a lidé tady.