Do země odpadků a zpátky aneb výlet do Skopje - 1. část
Přicházím z hlaváku na Florenc a nervózně pokukuju po cestujících na mém nástupišti. Marně se snažím klasifikovat někoho jako „normálního“. Ok, to dáš. Po půl hodině přichází zaměstnanec agentury, od které mám jízdenky. Zjišťuji, že mu moc nerozumím. Ptá se na něco takového jako jestli někdo jede do Skopje, tak se ozývám, ukazuji mu jízdenku, která sama o sobě vypadá podezřele, a on si vytahuje kus ušmudlaného papíru se jmény, pod které si obyčejnou tužkou dopisuje to moje. Great. Po chvíli přijíždí autobus s cedulí Skopje, a druhý. Na nástupišti je najednou zmatek a ruch jak o přestávce v 6.B a já se s obtížemi snažím doptat, o co jde. Málokdo mi rozumí. Podivní lidé nasedají do dvoupatráku. Najednou si všimnu drobného nápisu TOTO na druhém, klasickém, autobusu. Jasně, TOTO by měl být můj autobus.
Volně přeloženo: „toto dojelo do Skopje“ :D
Dávám věci dolů a naloďuji se. Trochu mám strach, jestli tam bágl bude i po 24 hodinách, ale po chvíli na své věci zapomínám. V autobuse to voňosmrdí jak na nějaké seanci, hraje východní hudba. Bus je tak nějak červenorudý (místo televize je černá díra, ze které koukají dráty, záchod neexistuje), ale de facto vypadá pojízdněji než jeho příbuzný, kterým jezdí pardubáci na závody.
Těsně před odjezdem nasedají i docela normální lidi včetně několika Čechů. Při průjezdu Václavákem začne jeden z řidičů mluvit – asi makedonsky. Vytuším, že mám odevzdat pas a jízdenku. Dávám tedy obě věci z ruky, nerada. Řidič povídá dál, vůbec netuším co. Později se dozvídám, že prý říkal něco o tom, že zatím se můžeme rozvalit, ale v Maďarsku budou už všechna místa zaplněná (nakonec to nebyla pravda a já mohla okupovat celé dvojsedadlo). Taky říká, že přijedeme do Skopje dříve...bla bla, samé nedůležité věci :D Ještě než dojedeme do Brna, vrací mi řidič pas s vyskillenou jízdenkou. Češi vytahují řízky, já (abych nezapřela svůj původ) si dávám alespoň lok kofoly.
V autobuse se kouří. Aha, kromě samotného autobusu a spolujezdců sedících vzadu, kouří také posádka. Není to tak hrozné..., mám dojem (nebo si ho alespoň snažím vytvořit). Na slovenské benzínce mi až téměř u pokladny dochází, že v ruce držící křížovky ve slovenštině nedám a pokorně je vracím zpět na místo. Škoda, jedna ze záchran před otravnou „domorodou“ hudbou, znějící z reproduktoru souseda, nevychází. Na maďarských hranicích už mé uši nemohou, a tak nasazuji svá Koss Porta Pro, aby ulehčila mým podrážděným nervům. Vytáčím hlasitost na maximum a doufám, že balkánský hnus, co se line autobusem, přehluším, a že se u mě nenaplní diagnózy, které jsem slýchala poslední roky na přednáškách ze surdopedie. Bohužel ani tohle řešení nepomáhá a hlavou mi běží, že pokud ještě připočtu bolest zad, možná trpím víc než Simča na ME v Adventure Race. Jenže se nevzdávám, bojuju, a po chvíli usínám. Bingo, konečně účinné řešení, s politováníhodným označením – dočasné.
ukázka těsnění
Tlačítka na vypnutí hudby a větráku se asi někomu taky znelíbila, a to tak moc, že nás na osmdesáti procentech míst v autobuse opustila. Těsnění v oknech to rovněž časem vzdalo a odešlo – naštěstí nebylo potřeba. Na hranicích se Srbskem se zastavujeme v koloně na celnici asi na 2 hodiny, možná ještě déle. Vylézáme z autobusu a já pozoruju psa venčícího se u nejbližšího keříku. Mám touhu ho napodobit, protože záchod za euro obklopený snědými obyvateli planety mě zas tak nepřitahuje. Nakonec zalézám zpět do busu a stává se ze mě špeh spolucestujících, když odposlouchávám rozhovor odehrávající se za mnou. Jsem za něj však docela ráda, protože se zbavuji nepříjemného pocitu, který jsem měla ze slídivých očí v Brně nastoupivšího Makedonce, který se nyní věnuje slečně za mnou. Dozvídám se, že je právník a slečna studuje zřejmě nějakou univerzitu v Makedonii, víc z rozhovoru nedokážu dekódovat. Právník se mírně roztahuje a pokládá nohu obutou do La Coste na „mé“ sedadlo, což nesu mírně nelibě a snažím se alespoň posuňky své teritorium před krokodýly vehementně bránit.
Naštěstí přichází hranice a opět tedy vylézám z vozidla a jdu směrem k celnici. Jak se tak koukám, všichni lidé přede mnou dostávají razítko do pasu, a tak se taky na jedno těším (už chápu radost druháčků). Přichází však zklamání, neboť můj pas celník v kukani ani neotevře a rovnou mi ho vrací zpět do mé jemné ručky :(.
Nakonec si však po další hodině čekání přece jen razítko (na srbské celnici) zasloužím. Překvapuje mě nemile cena volání v Srbsku a doufám, že Makedonie bude lepší. Není. Přes Srbsko se kodrcáme ještě asi rok, nebo nevim, ale nějaká podobná doba to bude, a dostávám se do částí „hidžáb rulezz“ a „ortodoxní muslim je normální stvoření“.
Právník mi sahá na záclonu. Pravděpodobně mu vadí ranní slunce. Mně zas vadí, že na něho platí známé rčení: „čím kdo zachází, tím také schází", a zbytečnými slovy se nezatěžuje. Neplýtvá svou mozkovou kapacitou na to, aby se mnou anglicky o závěsu pohovořil. Až později mi dochází (když vidí, že mám power bank, o kterou si celkem troufale říká), že jsem přece holka, a možná tedy pro něho někdo na úrovni té záclonky. Na téměř nonverbální otázku: „Máš...?“ (ukazujíc kmitajícím prstem na konektor telefonu), odpovídám anglickým zamítnutím – mám, pro své přístroje. Posléze toho trochu lituji a říkám si, jestli jsem mu neměla pomoci. Elektronika je však v tuhle chvíli má jediná záchrana a spojení s mým světem, proto energii střežím dál, navzdory trochu naštvanému svědomí.
Na makedonských hranicích, po dvouhodinovém čekání a pozorování otravných loudilů peněz od německých turistů, velebím Schengen a jsem ráda, že žiju západněji. Snažím se neslyšet flirtování slečny s právníkem, jejich hlasitý smích, a ignorovat právníkovu ruku visící vedle mě ze sedačky. Koukám na mobilu na Crash Reel. Zajímavé, místo v Kumanovo, zastavujeme už na nějaké benzince, kde vyhazujeme cestující. Starý pán (jeden ze tří lidí mluvících česky), který jede za bratrem, se s šoféry chvíli o něčem makedonsky dohaduje, potom se však loučí a vystupuje. Vidím v jeho tváři starost a obavy, je mi ho trochu líto. Když se konečně vysypu v Makedonii z té kraksny, čeká mě už Míra (poznávám ho na první pohled :D) a taky zašpiněná krosna od nějakého oleje.
Cestou na byt trochu nervózně pokukuji po okolí, které nevypadá nijak vábně, respektive to vypadá jako by budovy i lidi měli už nejlepší léta dávno za sebou. Obavy jsou na mně zřejmě viditelně znát, a tak mě Míra hází do pohody historkou, jak ho nedávno (když šel s kámošem) přepadla parta dětí, a i když mu vzali mobil, peněženku ubránil. No není to super? :D Dále mě můj drahý spolužák upozorňuje na to, že míjíme cikánské ghetto, kde prý sám večer moc nechodí, protože to není úplně bezpečné, čímž mě definitivně uklidňuje.
Panelák, ve kterém mám strávit následující dny, vypadá z dálky o dost lépe než zblízka. Byt je na zdejší poměry asi celkem pěkný. Vítám se se Slovákem Mišou a všímám si, že byt je s domem a tím vnímáním zdálky/zblízka celkem analogický. Je tu však WiFi a chlad, a tak i šváby v koupelně tiše toleruji.
Jak brzy pochopím, kvůli úmornému vedru se v Makedonii příliš nepracuje. V romské čtvrti Šuto Orizari, která je dle Wikipedie označována za největší romskou osadu v Evropě a kde mají Romové vlastní samosprávu, školu s výukou v romštině i televizní stanici…, a kam se radši za celý pobyt neodvažuji, je prý 80% nezaměstnanost. Jsem za ta léta už skoro profi cestovatel, a tak si samozřejmě jako správný turista nechávám kreditku doma, a beru místo toho červenou kartu do Hervis sportu nebo nějaké lékárny na zmatení zdejších zlodějů. Přece si ji nenechám ukradnout v zahraničí – doma, kde jsou dvě obří díry do domu, který se zrovna rekonstruuje, a tak nejde nijak zabezpečit, bude jistě více v bezpečí. Není červená karta jako červená karta. Po několika dnech ale zjišťuji, že dostat tu správnou červenou kartu do ruky, nemusela bych každý bankomat zdravit „nevrlým“ zamračením a banku dokonce krátkým zaúpěním.
Na štěstí tu mám své domestikanty, kteří mě živí prvních pár dní, protože směnárna ve městě nemá otevřeno v neděli ani ve státní svátek. Tedy až v úterý vyměňuji svá poctivě nahamouněná eura (1 euro za 6,40 dinárů). Platební terminály, které ale ještě neumožňují platbu bezkontaktní kartou, tedy nevyužívám, a nuceně se snažím vyhýbat i všem třem obchodním řetězců, které tu jsou. Míjím Žito, Vero a v úplně novém obchodním domě s ohromnou nabídkou zboží, mizím tak rychle pryč, že místní ochranka přestává sledovat podstatně větší frontu, než jaká je v Chrudimi v neděli v Kauflandu, a obrací své oči směrem ke mně. Nakonec se po mně dívá i policajt u kol a ten, který hlídá auta. Tady to maj kluci asi ošéfovaný. V té nervozitě vrážím do brány pro auta a později do zábradlí – to už se mi směje také místní albánská domorodkyně. Přesto si připadám často jako king, bohatý západní turista, protože ceny jsou vesměs stejné jak u nás (zápaďácké značky a sportovní zboží dražší, jinak spíše levnější) a já jsem tu na dovolené, mírně adrenalinové, ale dovolené (protože mi maminka nakonec DOVOLila sem jet…), a tak si to tu náležitě užiju a utratím všechna eura, co jsem doposud schrastila.
První den večer navštěvuji s Mišou a Mírou restaurace v centru a potvrzuji si, že na tohle bych měla i já...na své kartě. Mírně slintám po 24hodinové cestě busem při pohledu na jídla kluků. Slinu záhy utírám, když vidím, že číšník a majitel v jedné osobě najednou všechny své zákazníky decentně vyhání od stolů a posílá je na jiná místa v Staré Čaršiji, zlomyslně se klukům v mysli směju. Nakonec číšník téměř vykopává místní obchodníky – asi sedmileté žebrající „pochvílimrtěotravné“ děti snažící se Mišovi prodat sušenku. Vystrnaďuje psy a kočky, pulíruje zbytek personálu a kuchyň, vyměňuje ubrusy, stěhuje stoly a židle, nás nechává dál trůnit v poloprázdné restauraci. Všímáme si nabušených borců s vysílačkami, kteří usedají ke stolu vedle. O deset minut později od celé této akce (asi o půl jedenácté večer) klukům dochází, co se děje. Přichází on, boss této země. Já vidím nějakého chlapa, co vypadá trochu jako mafián, s pěknou manželkou a roztomilýma dětma, který si sedá vedle nás. Nechápu proč tolik humbuku pro nic za nic. Jsme rázem v obležení. Z jedné strany mám rodinku, z druhé ochranku. Míra mi začíná vysvětlovat, že sedím vedle Nikoly Gruevskeho, z čehož mám upřímnou radost :D.
Míra mě dále poučuje (to dělá už od mého příjezdu a je to potřeba), že Никола Груевски je od roku 2006 předseda vlády Makedonie. Není tu moc oblíbený, má na svědomí investice do obnovy centra města a strádání běžných obyvatel. I kvůli němu zde byly obrovské demonstrace, při kterých byla mírně poničena budova parlamentu, je pravděpodobně zapleten do květnové události v Kumanovo, kde zemřelo asi 22 lidí, včetně 8 policistů. Potom Míra ještě utrousí poznámku, že nezávidí těm jeho dětem… Pár lidí procházejících kolem se s premiérem fotí.
Míra s Mišou pokračují v tlachání, nadhazují, že vydělávají přes 8000 dinárů, což je tu prý tak průměrný plat. Já na to namítám, že to ale zřejmě nebude úplně směrodatné, protože mám dojem, že sociální stratifikace obyvatelstva je tu o dost větší, a tedy spousta lidí nevydělává vůbec, nebo úplné minimum, a to snižuje průměrný plat v Makedonii…
Za chvíli atrakci opouštíme a míříme domů, cestou nás ale čeká ještě atrakce jménem Gazi Baba (park). Jdu první, svítím si mobilem, abych nezašlápla třeba želvy, které zde volně žijí, modlím se k místní rodačce Matce Tereze, abych došla ve zdraví ke švábům, a snažím se nevidět ve všech pěti stech tisíci obyvatelích města potenciální nebezpečí.
Usínám pod prostěradlem, které mi Míra dal místo peřiny, že mi to prý bude stačit, doufajíc, že ráno ze mě nebude to, co jsem teď týden vybírala na táboře z kamen, a rekapitulující dnešní zážitky. Jsem jeden den v Makedonii a už tu večeřím s největším kápem, mám zhlédnuté nejdůležitější památky ve Skopje, a dokonce mě Míra (jakožto humanitně zaměřený člověk a studovaný historik) naučil něco málo makedonsky, snad další den bude stejně dobrý.
Lekce makedonštiny – žádné změkčení (cyrilice se prý při čtení nezměkčuje jako v ruštině)
Dobrý den – dobar den, zdrávo
Na shledanou, ahoj – prijatno, čao
Děkuji – fala (blagódaran)
Děkuji mnohokrát – fala mnogu
Prosím Vás, promiňte – izvinete
Kolik stojí – kolku činy
Kde je – kade e
Máte – imate li
účet – smetka