Do země odpadků a zpátky aneb výlet do Skopje - 2. část
Druhý den se budím o něco dříve a hned si uvědomuju, že jsem vlastně v sauně. Protože je dnes v Makedonii státní svátek, má Míra volno a hodlá se mnou jít na kříž tisíciletí. Bere můj Deuter na záda, a tak šlapu nalehko za ním. Abychom to neměli tak daleko, jedeme busem – Double Deckerem. Nemusíte tedy příště do Londýna, stačí navštívit Makedonii, zážitky budou stejně silné, ne-li silnější.
Pokračujeme po svých, uhýbáme se kontejnerům na chodníku, které jsou tu umístěny vždy jak králové. Jediné bytosti, které se jim nevyhýbají, jsou volně žijící kočky a psi.
Několikrát nám chodník došel, několikrát mě Míra zachytil, když jsem chtěla vstoupit do silnice na zelenou, která tu neplatí stoprocentně.
Později už jsem si dávala pozor a nepřekvapilo mě, když auta jezdila na červenou nebo jezdila po chodníku, kde i běžně parkovala. Neudivovalo mě, že si to povozy s koňma nebo tříkolky s vozíky štrádovaly po dvouproudovce a všichni se jim vyhýbali jako by nic.
Neohromovalo mě, že městem se plazí snad stoletý autobus s dřevěnými sedačkami uvnitř – jako normální MHD. Nezarazilo mě, že Makedonci z autobusů nesundali západní polepy, ale nechali je jezdit tak, jak je sem např. z Německa dotáhli.
zajímavě řešené kolo...
vláček
Nekonsternovalo mě, že semafory jsou mnohdy umístěné mimo přechody (a jinak nesmyslně), ani že tu nevidím skoro žádné kruháky. Nepřinutily mě k údivu šipky na silnici, které matlali (asi o půlnoci večer) zdejší silničáři „od ruky“ štětcem.
Kdepak je ten panáček?
Nezdály se mi nijak úžasné jejich staré i novější merďáky a bavoráky, většinou ojetiny z Evropy, několikrát opravované ve zdejších autodílnách, kterých tu je hafo (tedy jak psů). Sice byly nablýskané, aby vypadaly co nejluxusněji, ale přitom (podobně jako novostavby v centru města) to byly pouze kulisy, pozlátka pro ostatní.
Konečně se dostáváme pod kopec Vodno. Ještě pijeme ze zdejšího pramene, kterých je po celém městě několik, a který nám teď přijde vhod, protože je přes 30 ° ve stínu a taky protože voda v bytě se dá pít jen párkrát. Potom se radši člověk zbaví pár dinárů a vodu si koupí. Fotím se a zapínám hodinky. Nejezdí lanovka, což je dobře, jsme skoro jediní turisté. Po necelé hoďce a 800 m převýšení jsme nahoře, což Míra považuje za dobrý čas a ždímá své triko. Při pohledu na něj mám obavy o vodotěsnost Deuteru, ale naštěstí je vše kromě cestovního pasu a jednoho pohledu, který jsem si dala do vrchní kapsy, relativně suché. Batoh dostává velkou pochvalu. Po příjezdu mu za odměnu dávám lázeň, aby krásně voněl.
www.movescount.com/moves/move71930315
Kříž je 66 m vysoký a je fakt velký. Prý je vidět až ze 100 km, možná jen ze 30 km, v tom se prameny neshodují. Jinak tam nic moc není…vidět – dnes. Obdivuji makedonské toiky a relativní pořádek. Dolů mě chytají kolena, nebo spíš já se chytám jich, a bojím se, jak zvládnu obdobnou trasu za 14 dní v Dolomitech na 3rifugi. Doufám, že o dost rychleji.
Zpátky ještě znovudobýváme město, brouzdáme ulicemi a obdivujeme místní odpadková zákoutí a zátiší s přívlastky zdemolované, zabahněné, vybydlené, humusoidní, marastuplné, odporné, mrtě ohavné…
Vracíme se k večeru. Než jdu spát, přemýšlím o zdejší hygieně, o tom, jak se tomuhle městu spí, když má na odpadcích ustláno a suverénně mu patří titul nejšpinavější město, ve kterém jsem kdy byla. Do karet mu hraje snad jen fakt, že jsem moc měst zatím nenavštívila. Řeka Vardar také není ukázkou čistoty (Míra říkal, že je trochu špinavá, já ji klasifikovala jako „špinavější už být nemůže“). Nějak si neumím představit, že bych zde bydlela déle než ten týden.
řeka Vardar
A to nejen kvůli tomu, že nesnáším sprchování (tolikrát za den co tady, jsem byla pod tekoucí vodou snad jen jednou, když jsme v Rakousku zdolávali nějaký vodopád a zabralo to skoro půl dne). Tady jsem ke všemu byla zalévána i v restauracích, kde na mě plivaly vodu větráky a kropily mě. Nemám ráda ani klimatizace. Jejich zakončení do pet lahve (u každého domu ve Starij Čaršiji) mi přijde funny. A i když jsem zvyklá koukat se do čeho šlapu (protože do země koukám skoro pořád – vzhledem ke své smělosti), nerada bych skončila jediným špatným krokem ve zdejší budově plné „lekařů“, to by mě víc než jen vylekalo. Makedonci netřídí, což je sice dobrý, že nemusíte přemýšlet, je-li to plast nebo ne a plahočit se s oddělováním kovu od plastu, papíru od skla a gumy od bioodpadu apod., ale problém je, že oni netřídí ani co odpad je a co není. To za ně často dělá vítr, zvěř a jiné přírodní živly.
Třetí den vyrážím do velkoměsta sama. Jelikož jsem nikdy nebyla na Balkáně a vlastně ani jinde, připadám si jak v džungli, antilopa bojící se tygrů, a všechno mi připadá desetinásobnější. V divočině se dokonale učím spojení „taxi netreba“ a několikrát nuceně procvičuju. Přemýšlím, jak na první pohled poznají, že jsem turista, ale k téhle úloze můj mozek nakonec nenajde validní řešení. Docházím však ke zjištění, že ve všední den se turista cítí bezpečněji. Obzvlášť, pokud dá na radu kluků a nefotí Albánce ze vzdálenosti jednoho metru a nechodí do albánské čtvrti to tam obhlížet.
Počasí není tak předvídatelné jako v Česku, a proto nervózně pokukuji po obloze a myslím na Mirkův výrok: „bývají tu celkem krátké, zato intenzivní lokální bouřky“. Nakonec je celý den takovej hic, že se nechávám ukecat starým Makedoncem posouvajícím mi cenu na minimum, a kupuji pokrývku hlavy.
Iju s kloboučkem
Příliš nechápu Albánky, jak se mohou v tomhle počasí pařit v těch hadrech. V průběhu dne však míjím několik nakrátko ostříhaných holek, které vypadají jak butch lesby, a najednou mi docvakne… taky bych se asi nenechala ostříhat jen pro pohodlnost. Možná je to s těma hidžábama, nikábama a čádorama podobné jako s vlasy. Nech jim Íju jejich přirozenost a zvyky, a nebuď feminista.
Nakonec zvládnu poslat dokonce pohledy, když nejdříve obhlížím starou budovu pošty – brutální budovu. Míra to sice nazývá Darth Vaderovskou kulturou, což je docela výstižné, ale já si zjišťuji, že tento styl se jmenuje brutalismus (drsný beton) a navazuje na funkcionalismus. Využívá pohledový beton a je hlavně tvůrčím počinem, nesvázaný pravidly. Bohužel nová budova pošty je jen o pár děr lepší, a fouká do ní tedy obdobně. Najednou mi opravdu přijde, že je něco pravda na tvrzení Italky a Bulhara, kteří konstatovali, že Makedonie je jako Bulharsko před 15 lety a Itálie v 60. letech.
