Do země odpadků a zpátky aneb výlet do Skopje - 4. část
OHRID
Brzy ráno se přesouvám autobusem více na jih, do Ohridu. Domy jsou cestou ještě více vybydlené, je před nimi složené dřevo. Oproti skopské sešlosti (sešli jsme se 2), zašlosti a starosti (bez starosti) nás přivítá celkem malebné město plné klášterů. Prý je tu klášterů tolik, jako je dnů v roce. Tuto informaci jsem bohužel neměla čas ani chuť ověřovat, protože jsem si užívala pocitu, že jsem u moře, ale rozhodně je tu církevních památek požehnaně. Aby taky ne, když se město stalo útočištěm žáků Cyrila a Metoděje vyhnaných z Velkomoravské říše, díky kterým se z Ohridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti. Také zde sídlí arcibiskup.
Ohrid sice není moře, ale ne nadarmo tohle místo dostalo přezdívku Makedonské moře. I samotní Makedoňané využívají Ohridské jezero k dovoleným a říkají mu moře, ačkoliv je Makedonie vnitrozemským státem. Po pravdě jsem slovo moře měla na jazyku taky pořád, zkrátka to k tomu svádí. V tomhle to mají vychytané Němci, kteří použijí jednoduše See.
Охридско Езеро je prý staré jak Metuzalém, vlastně mnohem starší, je mu až 4 miliony let, a to už je slušné živobytí, vyrovnají se mu snad jen Bajkal a Tanganika. To je možná také důvod, proč nad městem i jezerem drží ochrannou ruku UNESCO. Přeci bychom nedopustili, aby se těm tisíciletým potvorám žijícím v jezeru něco stalo. Je hluboké asi 300 m a řadí se k nejhlubším na Balkáně, takže azyl zde najde kdejaká lochneska (až budou lochnesky migrovat, rozhodně doporučuji sem). Utopit se tu dá taky celkem spolehlivě. Od toho jsem nakonec upustila, udělala jsem pouze pár temp a hnala odtamtud. Nemám totiž ráda mořské hady, kterých tu je habaděj. Ani jeden z hadů žijících v jezeře není jedovatý, a přestože je v jezeře průzračná voda, je prostě vidět, že je staré a své vrásky a řasy neskryje. Radši jsem se nechala pohltit ze břehu...atmosférou (makedonského břehu – ten druhý totiž už patří Albánii).
Časem jsem měla chuť něco pohltit i já, a tak jsem ochutnala makedonskou specialitu – burek. Jde o listové těsto s něčím, např. s mletým masem. Potom jsem si dala meloun, kterým se mi povedlo nakrmit i místní škemrající žebráky a zvěř. Ne všechna zvěř ale chtěla. Nechtěla
ještěrka,
had
a Míra.
Kočičky, ptáčci a pejsci si dali, i když neměli čím zaplatit. Možná bohužel časem zaplatí životem a skončí jako někým objednaný burek v jedné z místních restaurací.
Hafani už trochu chcíple vypadali.
Také jsme navštívili amfiteátr pocházející ještě z římského období (neuklizený a rozpadající se), Samuelovu pevnost s více než třemi kilometry hradeb rozkládající se na kopci nad městem (zatím nerozkládající se úplně). Mě zaujala švadlena, která měla o půl osmé dveře dokořán a šila, a také nápis švec nad dvěma „obchody“, respektive řemeslnými dílnami. Až po příjezdu na hlavák jsem si všimla, že to doma máme taky, nic neobvyklého.
švec
Překvapivější je, že pracovali v tom horku, dost Makedonců by prosazovalo spíš něco jako:
(latinkou:) „nudime rabota", čili „nudí mě robota" :D.
Pracovitých Makedonců se našlo nakonec dost. Tento brzy ráno uklízel chodník (bohužel se obávám toho, že jeho práce přijde vniveč), přičemž měl k dispozici jedno staré koště (svázané z proutí provazem), na jehož druhém konci byla připevněna provazem špachtle, a nějakou pseudolopatu.
ODJEZD
Další z pracovitých mladých Makedonců jel se mnou autobusem do Česka a ukazoval druhému pracovní smlouvu. Druhý mu překládal, co se tam vlastně píše a že sídlo firmy je v ulici Hellichova :D. Evidentně měl radost, že smlouva vypadá v cajku a že míří na západ.
Možná by člověk měl jezdit více na východ, aby si vážil toho, co doma má, a neviděl v Česku jen nedostatky – nebyl pesimistický při srovnání např. se severem...
Cesta se vlekla, i když autobus za sebou ani před sebou žádný vlek neměl. Ačkoliv jedu se stejnou společností, vše je jinak. Jízdenku i pas ukazuji už před nástupem do autobusu, dokonce dostávám štítky na bagáž, které ale nakonec v Čechách stejně nikdo nekontroluje. Hned za maďarskýma hranicema zastavujeme, mě bolí záda a motá se mírně hlava, což způsobuje, že rázem ve frontě na záchod čučím jen na záda ženských před sebou. Skokem nasedám do autobusu a vidím, že jsem poslední, takže zaplouvám na místo a až posléze si všímám, že můj batoh nahoře čouhá popruhama. Jsem si jistá, že jsem ho dávala dozadu, snažím se naklonit přes Makedonce vedle mě, abych situaci zcheckovala, ale nejde to, nahoru do poličky nevidím. Usnout se mi moc nedaří, autobus je narvaný a komfort dvou sedaček pro sebe si evidentně při žádanější cestě do Česka nemohu dovolit. Na další zastávce na Slovensku se konečně dívám, co se stalo. Nacházím obě kapsy dokořán a mírně se děsím, i když vím, že důležitou elektroniku a doklady mám neustále u sebe. Nezjišťuji, že by něco chybělo, ale pocit to je nepříjemný. Jsem trochu zklamaná, že má důvěra v lidi je opět o něco více nabouraná. Beru svého Deutera k sobě na klín a přes pocit paranoidnosti ho nepouštím na krok. Nakonec se snažím uklidnit myšlenkou, že to byla celní správa v Maďarsku.
Po slovenské zastávce se každopádně vytracuje ten blažený pocit domova, když mě obírá prodavač na benzínce. Chvíli se s ním dohaduju, ale je nepříjemný jak zvuk nehtů o tabuli, a tak to vzdávám a solím o půl eura víc než je třeba, princip neprincip. V autobuse zkroušeně sedím a říkám si, že některé lidi lze bohužel charakterizovat jen výrazem „ach jo“. Čekám na Česko a těším se, až vystoupí Brňáci sedící za mnou, abych se mohla rozvalit a prospat na jejich sedadle.
Na českých hranicích nás zastavuje cizinecká policie, sympatický pohledný celník budí Makedonce ze spánku a prolézá zavazadlový prostor autobusu. Jsme „doma“, přejíždím Nuselák, zachraňuji cizinci přede mnou smartphone, jdu pěšky z Florence na nádro, tlemím se na Prahu a její obyvatele a hlavou mi zní: home, sweet home...