Do země odpadků a zpátky aneb výlet do Skopje - 4. část

09.09.2015 19:40

OHRID

Brzy ráno se přesouvám autobusem více na jih, do Ohridu. Domy jsou cestou ještě více vybydlené, je před nimi složené dřevo. Oproti skopské sešlosti, zašlosti a starosti :) nás přivítá celkem malebné město plné klášterů. Prý je tu klášterů tolik, jako je dnů v roce. Tuto informaci jsem bohužel neměla čas ani chuť ověřovat, protože jsem si užívala pocitu, že jsem u moře, ale rozhodně je tu církevních památek požehnaně. Aby taky ne, když se město stalo útočištěm žáků Cyrila a Metoděje vyhnaných z Velkomoravské říše, díky kterým se z Ohridu stalo nejvýznamnější centrum slovanské kultury a vzdělanosti, a sídlí zde arcibiskup.

Ohrid sice není moře, ale ne nadarmo tohle místo dostalo přezdívku Makedonské moře. I samotní Makedoňané využívají Ohridské jezero k dovoleným a říkají mu moře, ačkoliv je Makedonie vnitrozemským státem, po pravdě jsem slovo moře měla na jazyku taky pořád, zkrátka to k tomu svádí, a v tomhle to mají vychytané Němci, kteří použijí jednoduše See.

 

 

Охридско Езеро je prý staré jak Metuzalém, vlastně mnohem starší, je mu až 4 miliony let, a to už je slušné živobytí, vyrovnají se mu snad jen Bajkal a Tanganika. To je možná také důvod, proč nad městem i jezerem drží ochrannou ruku UNESCO. Přeci bychom nedopustili, aby se těm tisíciletým potvorám žijícím v jezeru něco nestalo. Je hluboké asi 300 m a řadí se k nejhlubším na Balkáně, takže azyl zde najde kdejaká lochneska (až budou lochnesky migrovat, rozhodně doporučuji sem), a utopit se tu dá taky celkem spolehlivě. Od toho jsem nakonec upustila, udělala jsem pouze pár temp a hnala odtamtud. Nemám totiž ráda mořské hady, kterých tu je habaděj, jezero syčí: „hadaměj“... Ani jeden z hadů žijících v jezeře není jedovatý, a přestože je v jezeře průzračná voda, je prostě vidět, že je staré a své vrásky a řasy neskryje. Radši jsem se nechala pohltit ze břehu...atmosférou, makedonského břehu – ten druhý totiž už patří Albánii.

Časem jsem měla chuť něco pohltit i já, a tak jsem ochutnala makedonskou specialitu – burek. Jde o listové těsto s něčím, např. s mletým masem. Potom jsem si dala meloun, kterým se mi povedlo nakrmit i místní škemrající žebráky a zvěř. Ne všechna zvěř ale chtěla. Nechtěla

 

ještěrka

had

a Míra.

Kočičky, ptáčci a pejsci si dali, i když neměli čím zaplatit. Možná bohužel časem zaplatí životem a skončí jako někým objednaný burek v jedné z místních restaurací.

Hafani už trochu chcíple vypadali.

 

Také jsme navštívili amfiteátr pocházející ještě z římského období, neuklizený a rozpadající se, a Samuelovu pevnost s více než třemi kilometry hradeb rozkládající se na kopci nad městem, zatím nerozkládající se úplně. Mě zaujala švadlena, která měla o půl osmé dveře dokořán a šila, a také nápis švec nad dvěma „obchody“, respektive řemeslnými dílnami. Až po příjezdu na hlavák jsem si všimla, že to doma máme taky, nic neobvyklého.

 

švec

Možná je spíše s podivem, že pracovali v tom horku, dost Makedonců by prosazovalo spíš něco jako:

 

(latinkou:) „nudime rabota", čili „nudí mě robota" :D.

 

Pracovitých Makedonců se našlo nakonec dost. Tento brzy ráno uklízel chodník (bohužel se obávám toho, že jeho práce přijde vniveč), přičemž měl k dispozici jedno staré koště (svázané z proutí provazem), na jehož druhém konci byla připevněna provazem špachtle, a nějakou pseudolopatu.

 

ODJEZD


Další z pracovitých mladých Makedonců jel se mnou autobusem do Česka a ukazoval druhému pracovní smlouvu. Druhý mu překládal, co se tam vlastně píše, a že sídlo firmy je v ulici Hellichova :D. Evidentně měl radost, že smlouva vypadá v cajku a že míří na západ.

 

Možná by člověk měl jezdit více na východ, aby si vážil toho, co doma má, a neviděl v Česku jen nedostatky – nebyl pesimistický při srovnání např. se severem...

 

Cesta se vlekla, i když autobus za sebou ani před sebou žádný vlek neměl. Ačkoliv jedu se stejnou společností, vše je jinak. Jízdenku i pas ukazuji už před nástupem do autobusu, dokonce dostávám štítky na bagáž, které ale nakonec v Čechách stejně nikdo nekontroluje. Hned za maďarskýma hranicema zastavujeme, mě bolí záda a motá se mírně hlava, což způsobuje, že rázem ve frontě na záchod čučím jen na záda ženských před sebou. Skokem nasedám do autobusu a vidím, že jsem poslední,  takže zaplouvám na místo a až posléze si všímám, že můj batoh nahoře čouhá popruhama. Jsem si jistá, že jsem ho dávala dozadu, snažím se naklonit přes Makedonce vedle mě, abych situaci zcheckovala, ale nejde to a nahoru do poličky nevidím.  Usnout se mi moc nedaří, autobus je narvaný a komfort dvou sedaček pro sebe si evidentně při žádanější cestě do Česka nemohu dovolit. Na další zastávce na Slovensku se konečně divám, co se stalo. Nacházím obě kapsy dokořán a mírně se děsím, i když vím, že důležitou elektroniku a doklady mám neustále u sebe. Nezjišťuji, že by něco chybělo, ale pocit to je nepříjemný. Jsem trochu zklamaná, že má důvěra v lidi je opět o něco více nabouraná. Beru svého Deutera k sobě na klín a přes pocit paranoidnosti ho nepouštím na krok. Nakonec se snažím uklidnit myšlenkou, že to byla celní správa v Maďarsku.

 

Po slovenské zastávce se každopádně vytracuje ten blažený pocit domova, když mě obírá prodavač na benzínce. Chvíli se s ním dohaduju, ale je nepříjemný jak zvuk nehtů o tabuli, a tak to vzdávám a solím o půl eura víc, než je třeba, princip neprincip. V autobuse zkroušeně sedím a říkám si, že některé lidi lze bohužel charakterizovat jen výrazem „ach jo". Čekám na Česko a těším se, až vystoupí Brňáci sedící za mnou, abych se mohla rozvalit a prospat na jejich sedadle.

 

Na českých hranicích nás zastavuje cizinecká policie, sympatický pohledný celník budí Makedonce ze spánku a prolejzá zavazadlový prostor autobusu. Jsme „doma", přejíždím Nuselák, zachraňuji cizinci přede mnou smartphone, jdu pěšky z Florence na nádro, tlemím se na Prahu a její obyvatele a hlavou mi zní: home, sweet home...